Rok se s rokem sešel a parta přátel se opět vrátila na víkend do Opatova. Už potřetí. Nesešlo se nás sice tolik, jako loni, ale společně strávené chvíle se vzpomínkami na léta předchozí nám absenci některých z nás bohatě vynahradily. V poklidu Vysočiny a ukryti před ruchem velkoměsta i zběsilým tempem dnešní doby jsme vzpomínali na to, kdo z nás byl v Opatově na táboře první, kdo tam prožil nejvíce týdnů v roce, pokolikáté už tam jsme celkově a kolikrát se tam ještě potkáme. I když se prostorami fary rozléhal dětský křik a občas i pláč, nic z toho nemohlo narušit vzpomínky, které každému z nás běžely před očima. Ostatně, jedna vtipná historka na doby minulé střídala druhou, smích se často nedal zastavit a jen neradi jsme za sebou zamykali dveře a bránu na farní dvůr, neradi jsme opouštěli místo, které je pro mnohé z nás druhým domovem.

Ti nejstarší z nás se v Opatově potkali před více než dvaceti lety. Za tu dobu jsme zde vystřídali množství táborů, brigád, škol v přírodě, seznamovacích kurzů i obyčejných víkendů, nejprve jako děti, později jako vedoucí i jako organizátoři. Mnozí z nás studovali na Biskupském gymnáziu a s farou se tak setkali vcelku přirozeně, jiné nalákaly zvěsti o táborovém týdnu plném akce, her, nezapomenutelných zážitků a nových přátelství. Tato přátelství trvají dodnes a jistě dlouhá léta ještě trvat budou. Našim dětem, z nichž některé se už do Opatova nejednou podívaly, bychom přáli stejně šťastné a zážitky obohacené dětství, na které budou po dvaceti letech rádi vzpomínat a se svými přáteli se ochotně vracet na „místo činu“. Ať už bude kdekoliv. To naše je ale v Opatově.

Jakub Vrbacký