Opatov je místo, kde každý může najít sám sebe. Někdo přijede a s úsměvem se vrátí domů. A někdo se nemůže zbavit pocitu, že se musí vrátit – tam, ke kořenům. A často se pak vrací znovu a znovu. Je nás několik, kteří tak činíme již pravidelně mnoho let, a poslední roky prožíváme na faře pospolu začínající jarní dny, kdy se vysočinská příroda zvolna probouzí, znovu, k novému životu.
Fara, příroda, společenství, modlitba, rodina…Bobánci. To jsme a jsme spolu rádi. To vše nás dalo dohromady, spojuje nás, znovu a znovu, a díky tomu snad i víme, kým jsme a kým chceme být.

Je docela vzácné setkat se takto v hojnějším počtu. A jsme rádi, že se to daří aspoň takto jednou za rok. A i když se naše životy vyvíjejí různými směry a některé vazby a kontakty mohou postupně slábnout, pořád je tu duch vzájemnosti, který nás neopouští a nedopouští odcizení. Věřím, že tento duch nás bude provázet i v budoucnu a jsem si jist, že fara v Opatově nám v tom bude i nadále vřelým zázemím a také velkou inspirací. Bohu díky.

(tento text věnuji dobrému člověku PV, který toho v Opatově z Boží milosti nemálo prožil)